tunel v minulosti, přítomnosti a budoucnosti | politika

Tunel na konci světla

Jan Keller

Česká republika nemá svoji vlastní politiku. Pouze kopíruje model neoliberálního kapitalismu, který proniká ze Spojených států do Evropy během posledních třiceti let. V důsledku silně korupčního prostředí, které u nás vládne, vykazuje však tento systém ještě mnohem méně stability než na západ od našich hranic.

Podstatou neoliberálního modelu je „mafianizace ekonomiky“.

Jde o to, že ekonomika stále více funguje na principech klasické mafie. Jak funguje mafie? Jako podnik na poskytování ochrany.

Mafiáni poskytují za úplatu ochranu v situaci, kdy existuje určité riziko, a zároveň chybí důvěra v to, že toto riziko může být zvládnuto pomocí služeb veřejného sektoru.

Aby měla mafie dostatek zakázek, sama nejistotu pečlivě vytváří a udržuje přesně na té úrovni, kterou potřebuje pro svůj byznys.

Soudobá ekonomika se chová velice podobně. Nejistota je udržována na nadstandardní výši především dvěma způsoby: V oblasti trhu práce - skrze neplnohodnotné pracovní smlouvy, a skrze erozi práv zaměstnanců. V oblasti sociálního zabezpečení pak osekáváním sociálního státu a redukcí sociálních práv občanů. Tato opatření vytvářejí vhodný prostor pro šíření nejistoty a pro následné vydírání celých velkých skupin obyvatelstva.

Postupuje se naprosto systematicky: Nejprve je vyvolán strach o budoucnost, zároveň se vzbudí sen o zajištěném zítřku a nabídne se ochrana v podobě soukromého fondu. Nejprve jsou rizika přeháněna, nakonec jsou bagatelizována. Mezitím trh se soukromým pojištěním shrábne svoji odměnu.

Mafie nešíří nejistotu nijak samoúčelně. Dokáže na jejím dávkování pohádkově vydělávat. Platícím klientům umožňuje výrazně redukovat míru nejistoty, ve které žijí. Stačí, když přistoupí na její pravidla. Ani současný systém neoliberální ekonomiky nestupňuje nejistotu kvůli ní samotné. Solventním klientům nabízí pojištění v soukromých fondech. Klienty méně solventní chce přimět, aby se v nich pojistili přímo ze zákona. Nejvyšší úsilí v tomto směru je vyvíjeno v oblasti zabezpečení na stáří a ve zdravotnictví, protože zde protéká zdaleka nejvíce peněz.

Od přelomu 70. a 80. let 20. století se v řadě zemí prosazuje snaha zprivatizovat celé části veřejného sektoru a pojistné systémy sociálního státu. Z historického pohledu se jedná o velice paradoxní proces. Právě ty instituce, které po zhruba sto let kompenzovaly zaměstnancům jejich podřízenou pozici, se mají proměnit v nový zdroj zisku pro majitele velkého finančního kapitálu. Pojistky na ochranu pracovní síly, které se budovaly po celé generace, se mají změnit v nástroje, jež umožní podnikatelům s penězi mít stále více.

Co znamená privatizace pojistných systémů z hlediska zaměstnanců?

Musejí zaplatit jedné skupině podnikatelů (těm, kteří obchodují se zdravím, s půjčkami na vzdělání, se zajištěním ve stáří), aby si mohli zachovat svoji pracovní sílu na takové úrovni, že to bude přinášet maximální zisk jiným skupinám podnikatelů (majitelům firem).

Vzniká tak jakási „dělba investiční práce“ mezi těmi, kdo dále financují průmyslovou výrobu, a těmi, kdo své finanční prostředky směrují do oblasti soukromých pojišťovacích fondů.

To ovšem vytváří ostrý rozpor ve fungování celého systému: Ti, kdo investují do klasické výroby, potřebují, aby mzdy byly nízké (kvůli konkurenceschopnosti firem). Naopak ti, kdo investují do soukromých pojišťovacích fondů, které zpoplatňují nejrůznější mimopracovní aspekty lidské existence (vzdělání, zdraví, stáří aj.), potřebují mít pokud možno solventní klienty.

Tento rozpor je obtížné řešit i v zemích, jejichž bohatství nebylo vytunelováno a jejichž střední vrstvy zatím ještě nebyly příliš ožebračeny.V našich podmínkách jde o rozpor ještě mnohem více vyostřený. Žijeme totiž v zemi, která právě vstupuje do třetí fáze tunelování. Po tunelování minulosti jsme zažili tunelování přítomnosti a už se začíná razit velký tunel do budoucna.

Tunelování minulosti

Proběhlo v souvislosti s privatizací státního majetku v 90. letech.

Tato privatizace vedla ke dvěma velkým paradoxům: Za prvé se ukázalo, že údajně zoufale nevýkonné a zanedbané hospodářství dokázalo poskytnout dostatek zdrojů k prudkému zbohatnutí celé jedné sociální vrstvy a k přenosu dalšího bohatství do ciziny.

Druhým paradoxem privatizace 90. let bylo, že i když se stát zbavil mnohasetmiliardového majetku, nijak tím nezbohatl. Naopak, vydal se na cestu rostoucího zadlužování. Transformační náklady privatizace jsou odhadovány na pět set či šest set miliard korun a staly se základem rodícího se státního dluhu. Veřejnost sledovala tyto procesy víceméně apaticky. Největší sociální konflikty tehdy probíhaly v souvislosti se zvláště zpackanými případy privatizace, kdy se fungující továrny propadaly do červených čísel a v jednotlivých případech zůstávali zaměstnanci i několik měsíců bez výplaty.

Veřejnost se tehdy proti vládě ve větší míře nestavěla, protože přetrvávaly iluze o tom, že přechodné transformační potíže nás přivedou - slovy Václava Klause - již brzy z operačního sálu do fitcentra a my začneme rychle dohánět Evropu. Lidé si namlouvali, že jejich peněženky zůstanou koneckonců těmito přesuny nedotčeny. Výsledkem této první fáze tunelování bylo, že vznikla vrstva vlastníků firem, jejichž nově nabytý majetek se promítl do dluhů státu.

Kromě toho se ve firmách, jež státu zůstaly, utvořila úzká vrstva pohádkově placených manažerů a členů dozorčích rad. Jsou pečlivě vybíráni podle politického klíče.

Tunelování přítomnosti

Období od konce 20. století až do voleb v roce 2006 můžeme považovat za jakousi přípravu k tunelování přítomnosti. Ekonomika začala růst, ale většina lidí to ve své peněžence příliš nepoznala.

Růst ekonomiky nevedl ke snižování státního dluhu. Naopak, bylo nutno začít vyhrabávat ze skříně kostlivce pečlivě tam naskládané ještě z dob Klausovy transformace.

Objevily se první návrhy na takzvanou modernizaci sociálního státu.

Většinou nebyly ničím jiným než snahou seškrtat údajně příliš rozbujelý systém sociálních dávek a přenést financování toho, co se seškrtat nepodaří, na bedra zaměstnanců. Pod povrchem návrhů na reformy, které se sociálně demokratické vlády neodvážily v jejich sociální brutalitě realizovat, se někdy v té době dotvořily mafiánské kliky, které se stále větší drzostí pouštějí státu žilou.

Protože ekonomice se tehdy dařilo rychle růst, v černých dírách korupce mizely každoročně úctyhodné sumy peněz, aniž by to někoho příliš vzrušovalo. Státní dluh mezitím pomalu, ale soustavně narůstal. Byla to doba jakéhosi klidu před bouří. Díky slušnému tempu růstu nedocházelo ještě k poklesu příjmů zaměstnanců, nebyl ještě omezován veřejný sektor a nesáhlo se k redukci práv lidí sociálně potřebných. Byl to stejný typ klidu jako ve Spojených státech, kde se tehdy ještě pevně věřilo tomu, že spekulační bubliny mohou růst do nekonečna a trvale přinášet prospěch všem zúčastněným.

Vše se rázem změnilo po volbách roku 2006. Pravice mohla konečně předvést, co si v klidu připravila během doby, kdy byla v opozici. Transformační polštáře byly již vyčerpány a kromě několika posledních tučných soust už nebylo prakticky co privatizovat. Korupce vyžadovala svůj každoroční přísun peněz.

Růst ekonomiky se však výrazně zpomalil a vypuknutí světové hospodářské krize mu zasadilo další ránu.

I přes tyto varovné momenty Topolánkova vláda s Miroslavem Kalouskem coby ministrem financí podřízla příjmy státního rozpočtu rovnou daní a opakovaným snižováním pojistného. Tunelování přítomnosti se projevilo tím, že firmy a top manažeři byli zbavováni daňové zátěže, která se postupně přesouvá na ty samé zaměstnance, kteří už hradí dluhy vzniklé v první fázi tunelování.

Začalo být zřejmé, že tentokrát už se nebude brát z anonymního státního majetku, ale sáhne se lidem rovnou do peněženek. Bohatí byli zproštěni nemalé části svých daňových povinností a posledními transformačními polštáři se stávají peníze, které měly směřovat na financování školství, zdravotnictví, kultury, ale také peníze, určené na sociální účely včetně podpory lidí zdravotně handicapovaných.

Bez podvázání těchto oblastí už není možno při poklesu ekonomiky nakrmit hydru těch, kdo se předbíhají ve frontě státních zakázek, či jinak se podílejí na korupci.

Občané, kterým bylo vcelku jedno, dokud se rozdávalo ze státního, náhle zpozorněli. Dostalo se jim pohádky o tom, že líní chudí nás vedou na cestu do Řecka. Dostatečný počet voličů této pohádce uvěřil.

Výsledkem byl vznik vlády Petra Nečase. Protože Čunkovi lidovci a především Bursíkovi zelení se stačili od posledních voleb v roce 2006 dalekosáhle zdiskreditovat, byly vytvořeny prakticky z ničeho dvě zbrusu nové politické strany ochotné asistovat při dokončení radikálního majetkového a mocenského převratu. Z lidovců byl použit Kalousek a ze zelených Schwarzenberg k vytvoření TOP 09. Kdo určil za lídra Věcí veřejných právě Radka Johna, není dosud známo. Lze se dokonce setkat s názorem, že strana Víta Bárty ho vyhrála v tombole.

V každém případě se schyluje k završení procesu tunelování přítomnosti. Uzákoněno to bude v podobě nového daňového zákona.

Bude legalizovat přesun daňové zátěže z majitelů firem a horních manažerů na zaměstnance a spotřebitele.

Tunelování budoucnosti

Nástup Nečasovy „nové vlády“ složené z mnoha klíčových členů vlády předchozí, kteří jen změnili své stranické dresy, umožnil přejít ke kvalitativně novému typu transformačního polštáře.

Poté, co byl rozprodán polštář v podobě státního majetku, a poté co byl tvrdě stlačen polštář v podobě financí, o něž jsou kráceny veřejné rozpočty, nafukuje se třetí a poslední polštář. Ten prvý umožnil disponovat majetkem nakumulovaným v minulosti, ten druhý sáhnout do toků peněz protékajících v přítomnosti. Třetí polštář umožňuje sáhnout si již dopředu na peníze, které se teprve platit budou, a přesměrovat je k těm, kdo již vyčerpali oba polštáře předchozí polštáře. Umožňuje tunelovat budoucnost.

Jedná se především o penzijní reformu a o reformu zdravotnictví.

Jejich architektura je velice podobná. V obou případech se má doširoka otevřít soukromý trh s našimi strachy a obavami. V jednom případě jde o strach z nemoci, ve druhém o strach z nezajištěného stáří. Tyto přirozené strachy a obavy mají být použity jako motor nového a báječného byznysu. Umožní se tím lidem, jejichž majetky vznikly v prvé fázi tunelování a kteří byli zbaveni daňové zátěže ve druhé fázi tunelování, aby své prostředky mohli vložit do oblastí jistějších, než je výroba. Jedná se o oblasti pojišťující mimopracovní aspekty lidské existence – vzdělání, nemoc, stáří.

V případě penzijní reformy jde o to, aby byly postupně přečerpány obrovské prostředky ze státního průběžného systému do soukromých fondů těch, kdo se rozhodnou podnikat s našim stářím. Veřejný penzijní systém bude stále více zbavován své funkčnosti a peníze z něho stále vydatněji přelévány těm, kdo se budou zaklínat, tvářit, že nám je za nějakých třicet či čtyřicet let zhodnocené přinesou zpět. Za tu dobu se vystřídá zhruba deset dalších vlád, takže v případě nedodržení slibu bude už dost pošetilé ptát se, kdo za to může.

V případě zdravotní reformy budou za kouřovou clonou různých poplatků prováděny operace s cílem zprivatizovat jak nemocnice, tak systém zdravotního pojištění. Vznikne tak další mohutný proud přelévání peněz soukromým investorům.

Za akty tunelování budoucnosti můžeme ovšem považovat také připravovanou drastickou redukci stavů policie, krácení rozpočtů na vězeňství a podivný způsob transformace (spíše však likvidace) úřadů práce. Dnes se nalézáme ve fázi, kdy se všechny tři druhy tunelování protínají. Ještě zbývá rozprodat pár posledních lukrativních podniků.

V plném proudu je odčerpávání financí z veřejného sektoru a z dávek sociálně slabým. A už se hlasuje o přesměrování budoucích toků, které by měly zajistit naše zdraví a stáří.

Lidé si začínají uvědomovat, že právě oni sponzorují všechny tři fáze tunelování. Někteří již nikdy nenašli dobrou práci, o kterou je připravilo tunelování podniků. Zároveň doplácejí na daňovou reformu, která je nutí platit na daních více, aby si mohli koupit méně. Zároveň budou muset zaplatit více na pojistném, aby měli menší sociální ochranu. A jejich obavy z nemoci, ze stáří a z nedostatečného vzdělání pro potomky se stanou trvalým zdrojem příjmů lidí, kteří nevědí, co s penězi.

Pro tyto lidi se vydávají státní dluhopisy. Kupují si je po milionech. My ostatní se jim budeme skládat na úrok, ze kterého nezaplatí ani korunu daně. Státní dluhopisy jsou prémií pro ty, kdo vydělali na trojím tunelování. Je symbolické, že z prosperity, která byla slibována před více než dvaceti lety, zbyly právě dluhopisy. Jejich emise je vydávána za další velký úspěch pravicového vládnutí.